V minulosti trpělo nedostatkem soli množství lidí, žijící hlavně v krajinách, které ležely daleko od mořského pobřeží. Přísun soli získávali jen prostřednictvím rostlinné a živočišné výživy. Sůl taktéž sloužila jako jediný účinný konzervační prostředek na udržení zásob potravin po dobu zimních měsíců...

Velké množství soli se v tomto období využívalo i při výrobě usní ( zpracování kůží). Ve starověkém Egyptě sůl sloužila na konzervovaní potravin, taktéž našla své uplatnění i v souvislosti s kultem uctívání zemřelých. Při balzamovaní a mumifikaci zesnulých sůl plnila důležitou úlohu, po smrti měla udržovat tělo pohromadě stejně, jak to za života člověka činila jeho duše.

Egypťané sůl využívali především jako lék. Přibýváním lidstva se sůl stávala stále cennější, dokonce už v neolite (4000 – 1750 p.n.l) se mnohokrát vedly boje germánských kmenů o získaní solných pramenů. Podle historických dokladů lidé pravidelně těžili kamennou sůl od 8. století p.n.l.. Existují solné ložiska, které jsou pozůstatkem vyschnutých moří, například Jihovýchodní bavorské naleziště soli pocházející z moře Tethys, které je staré asi 230 milionů let.. První solné doly vznikaly už v ranných historických epochách. Okolo roku 1000 p.n.l. se těžila kamenná sůl v rakouském Halleine a v čínské provincii S’čchuan.

V tomto období se používali jednoduché nástroje a těžba soli znamenala vynaložení velkého úsilí, lidé proto hledali lehčí způsob jak sůl získávat. V době římského císařství tuzemská těžba soli ztratila na významu a v některých oblastech střední Evropy se skoro úplně zastavila. Pro jihoevropské krajiny jako je Portugalsko, španělsko, Itálie, či jižní Francie bylo pohodlné získávat sůl z mořské vody, která se odpařovala na horkém slunci ve speciálně vybudovaných nádržích.

Ideálním prostředím na odpařování mořské soli bylo i území v severní Africe, u solných jezer v poušti. Lidé žijící v oblastech chudých na intenzívní sluneční záření sůl běžně získávali vařením solanky, která se odebírala ze solankových pramenů, nebo solných ložisek zatopených vodou. V ranném a vrcholném středověku obchod se solí prožíval dobu velkého rozkvětu. I sůl byla důvodem vzniku hustých cestovních sítí. V 12. a 13. století si Evropané opět vzpomněli na staré metody těžby kamenné soli, kterou se snažili uspokojit rostoucí poptávku. Intenzivní těžbu soli umožnili nové technologické postupy v 18. století.

Od nejrannějších dob až do současnosti je sůl součástí i náboženských obřadů, jako například exorcizmu, křestu, požehnání. Především v křesťanství, se stále provádí žehnání solí a svěcení soli, která se sype do svěcené vody. Stejně jako v křesťanství, tak i v „pohanské antice“, keltské tradici a islámu se sůl stává spojovacím článkem a prostředníkem mezi lidskou a boží sférou. Lidové obyčeje spojené s narozením, stavebními zvyklostmi, tradičními gesty pohostinnosti, magické rituály zažehnávání nebezpečí - všechny tyto zvyklosti svědčí o velkém symbolickém významu soli, spojeným s různým praktickým využitím.

Ostatní články >>