Nejstarší známá zpráva o použití soli v medicíně sahá do 3. tisíciletí před naším letopočtem a pochází pravděpodobně od slavného egyptského stavitele a lékaře Imhotepa. Ten popsal, že sůl vysušuje infikovanou ránu a tím může zánět vyléčit. Z Egypta pochází několik receptů, ve kterých se používá sůl...

Různé směsi ze soli a ostatních látek egyptští léčitelé využívali jako projímadla, k urychlení porodu, zastavení krvácení, anebo při tvorbě různých mastí a zábalů. Z Oázy Siwah v Líbyjské pouště, místa kde byl ve faraónské době silný kult boha Slunce Amóna-Ré, se těžila sůl používaná při kultovních obřadech.

O několik století dříve se sůl objevila v starořecké medicíně. Při nevolnosti sůl používali ve směsi s vodou a octem jako vyvolávač zvracení, nemoci sleziny léčili nápojem z kravského mléka a slané vody, na čištění vředů sloužila směs soli a medu. Už za časů starověkých Římanů a Řeků bylo známé využití slané vody při kožních onemocněních a inhalace mořské vody při chorobách dýchacích cest. Slavný řecký vojenský lékař Dioskurides doporučoval jako projímadlo „mořské víno“, směs z mořské vody, dešťové vody a medu. Zjistil, že mořská voda odvádí z těla hlen a žluč, poprvé se zmínil o mořské vodě jako o dobrém léku na nervové onemocnění. Dioskurides zavedl sůl jako podpůrnou látku léčení mnohých zdravotních onemocnění, dokázal nimi léčit choroby dýchacího systému, kožní choroby, onemocnění nervového charakteru, trávící problémy anebo rány zanesené infekcí.

Římané a Řekové hleděli na sůl jako na božský dar. Kromě využití soli v medicíně sloužila jako součást obětního rituálu, hrála důležitou úlohu při vyhánění démonů, rozsypaná sůl na bojištích byla symbolem vítězství. Léčitelé žijící v období středověku začali sůl využívat i na obklady utišující bolest, při bolestech zubů, ba dokonce byli doporučené slané jídla, které podle Paracelsa byly jediné správně strávené. Patřil k prvním, kteří doporučovali koupele ve slané vodě proti onemocněním kůže. V 16. století se v lékárnách konečně začaly používat názvy různých druhů soli, které se kategorizovali podle vzhledu, naleziště anebo jakosti.

V roku 1798 nacházíme dokonce i v knize pro lékárníky od Samuela Hahnemanna seznam různých druhů solí, které shrnul pod společný název natrium muriaticum. Lidem se sklonem k nachlazení, unaveným, slabým a těm, kteří přecitlivěle reagují na všechny venkovní vlivy, doporučoval natrium muriaticum v homeopatickém dávkovaní. V přírodním léčitelství a v lidové medicíně se povědomí o léčivé síle soli tradovalo celé století. Proti bolestem hlavy se doporučovaly koupele chodidel s přídavkem soli a popela, teplé suché obklady se používaly při zánětech, sůl se též vysoce oceňovala jako antiseptikum na rány.

Léčivé koupele v slané vodě začaly svůj rozmach okolo roku 1800. Koupelovou léčbu podporoval lékář Ch. W. Hufeland, který napsal knihu o koupelovém ošetřování, jeho zvláštním požadavkem bylo uvedení přírodního léčitelství a vědeckých poznatků do souladu.
Sůl v současnosti
Přibližně od polovině 20. století začala mít sůl špatnou pověst. Příčinou bylo odhalení faktu, že nadměrná konzumace soli v potravě může vést k určitým zdravotním problémům. To však není důvodem k jejímu zavrhování, zdravá míra přijímání soli, jako i jiných důležitých látek a minerálů je základem zdravého života. V poslední době pozorujeme, že sůl je „opět v módě.“ Lidé se opět vracejí k známým receptům obsahujících sůl, postupně si připomínají její léčivé účinky. Znovu se objevuje v kosmetice, v přísadách do koupele, jako léčebný inhalační prostředek, či v podobě solných lamp a solných jeskyní. Jak bychom měli zacházet se solí popsal nejlépe Dioskurides: „Sůl patří ke každému jídlu a kdo ji používá s rozvahou, bude mít dlouhý život, bude si užívat jeho radosti k blahu svému a své rodiny a k blahu celého společenství, protože sůl je život sám"

Ostatní články >>